Toto je vzpomínka na moji něco jako první společnou dovolenou se svojí první vážnější láskou. Je tomu už hodně let, raději to počítat asi nebudu, co jako ještě jako studenti jsme se s přítelem rozhodli strávit spolu pár dní jenom my dva, bez dozorů rodičů, babiček, tetiček.
           Jako studenti jsme neměli moc peněz a tak jediná možná varianta byla vyrazit někam po Čechách a to kolmo.

Tenkrát nebyla doba, že by rodiče nám jen tak půjčili auto na dovolenou. Za peníze z brigády jsme si koupili stan, dvojspacák :), podobné nezbytnosti. Jako svoji cílovou trasu jsme si zvolili snad jedno z nejhezčích míst u nás a to oblast Kokořínska a Doksy. Doma jsem našla jakousi starší turistickou mapu, přítel se pozeptal kamarádů, kde co je. Internet byl ještě doslova a do písmene v plenkách.  Dneska se to panečku cestuje. Člověk si dopředu na netu najde kam vlastně jede, okoukne si fotky, naplánuje si trasu, najde si ubytování i restauraci na jedno kliknutí. Na satelitní mapě si pomalu spočítáte počet stromů v kempu. Ovšem my jsme jako dobrodruzi vyrazili do neznáma. Nevěděli jsme, kde budeme spát, kde se něco nakoupit prostě nic. Jídlo jsme měli na dva dny.

          Vlak nás dovezl do Mšena a odtud jsme se po značkách vydali směr Kokořín. Bylo tenkrát teplo a nechtělo se nám jet s kolama po silnici i se blížil večer, tak jsem se rozhodli, že si zkrátíme cestu po turistické značce. Bláhově jsme si mysleli, že tam, kde projde člověk to musíme zvládnout i kolmo. Ze silnice nás značka zavedla na betonovou cestu, pak na pěšinku a najednou byl konec cesty a před náma jenom shody vytesané do skály směrem do údolí. Vracet se zpátky se nám nechtělo. Nezbývalo proto než si vzít kola „ na záda“ a doufat, že to slezeme a další překvapení podobného rázu už nebude. Zvládli jsem to dobře.
            Když jsme projížděli údolím, kde složíme hlavu, narazily jsme jenom na jeden kamp, ale zdál se nám drahý, hospoda ta byla zavřená a tak jsme pokračovali dál. Pak jsme narazili na krásné místo pro stanování u rybníka plného leknínů, teda bez sprch, myli jsme se korytě, no aspoň, že WC bylo J. Za stanem nám bublal potůček, prvně v životě jsem na vlastní oči viděla i raka říčního. Když si tak vzpomenu, tak nikde jinde jsem ho v životě neviděla. Odtud jsme podnikali výlety do okolí. Obdivovali jsem malebné Kokořínské údolí, které je plné zvláštních pískovcových útvarů, jezírek, potůčku. Najdete zde vesničky, kde se do slova a do písmene zastavil čas v předminulém století. Občas jsme měli pocit, že jsme na to světě úplně sami, kolikrát jsme i několik kilometrů nepotkali človíčka.
         Já jsem zde našla pro sebe jedno z nejkrásnějších míst, které jsem, kdy viděla. Kde toto místo je a jak se jmenuje vám neprozradím, to si nechám pro sebe. Člověk zde může tiše sedět, rozjímat a přitom se třeba dívat na nezapomenutelný západ slunce nad hradem Kokořín.
          Samozřejmě mě navštívili hrad Kokořín, jehož ochozy přímo vybízí k představě, že zde chodí o půlnoci bílá paní. Kokořínské pokličky, které mě jako malou uchvacovaly v učebnici přírodovědy. Odtud jsme se pak kolmo vydali do Doks na „mácháč“ do kempu, kde jsme se mohli po čtyřech dnech konečně osprchovat v teplé vodě, ale stejně už to nebyla taková ta romantika. S přítelem už dávno nejsme spolu, od té doby už jsem už měla spoustu dovolených. Ať už nás, nebo ve světě, ale tahle je prostě pro mě jedna z těch nejhezčích. Ráda bych se však někdy dověděla jestli i on tuhle naši dovolenou vzpomíná tak jako já.
Dneska je už kokořínkso jiné, hospoda funguje, všude najdete místo na ubytování v penzionech. Všechno se mění jenom ta příroda zůstává stejná.