Byla kdysi rozlehlá planina a na té planině stála osamocená skála. Stála tam už dlouhá desetiletí, staletí, snad tisíciletí. Jen málokdy k ní ale zabloudil živý tvor. Ve skále byla jeskyně.

Jednoho dne se přihodilo, že do jeskyně vběhlo malé děvčátko. Vypravilo se s rodiči na výlet a u skály si chtěli odpočinout. Zatímco rodiče seděli v trávě, dívenka se radovala ze svého objevu. V jeskyni našla pramínek čerstvé chladivé vody a také se jí líbila ozvěna jejího hlasu, když radostně pokřikovala na maminku a tatínka, aby se šli také podívat.

Hluboko v dalekém lese byl krásný zakletý zámek, v němž nežil nikdo jiný než jeden mág, který díky svým kouzlům nashromáždil nesmírné poklady a denně přinášel stále další a další bohatství. Tento mág měl sluhu, který neměl na práci nic jiného, než ve dne, kdy byl jeho pán na cestách, zamést podlahu a setřít prach z knih.
Zprvu Hanuš, který svému pánovi sloužil už šest let, nepřemýšlel nad tím, proč jeho pán ve dne pokaždé odchází, večer se vrací domů a po nocích studuje svoje knihy. Ale sedmého léta se v něm přece jen probudila zvědavost, rád by se toho více dozvěděl a probádal, odkud vlastně pochází bohatství jeho pána.

Žil prý kdysi, kdesi baron Prášil. Proč mu říkali Prášil? Inu proto, že mu pusa jela, jen se prášilo, ale nikdo neví, jestli bylo pravda všechno, co vypravoval. Nu, poslechněte si ho sami. Takto vykládal:
"Jednou jsem jel na saních pustou, zasněženou krajinou.Najednou slyším z dálky dlouhé vytí. Vlci! Popohnal jsem koně, ale bylo mi to málo platné. Za chvíli jsem viděl, že se za mými zády žene velikánský vlk. Skočil po mně, ale já jsem se rychle přikrčil na dno saní. Bylo ticho! Pomalu jsem se zvedal a co vidím!

Byla jednou jedna chaloupka a před ní rostly dva růžové keře. První měl bílé květy, druhý červené. V chaloupce bydlila chudá vdova s dvěma dceruškami. První dcerušce říkávala:
"Ty jsi moje bílá růžička, moje Bělinka."
Na druhou dcerušku volávala:
"Pojď sem, moje růžičko červená, moje Růženko."

V jednom hlubokém lese bylo velké jezero, u kterého žil rybář se svou ženou. Bůh jim daroval pět synů, jednoho krásnějšího než druhého.
Každý den, sotva se rozednilo, vyjel rybář na moře, rozhodil svoje sítě a večer je vytahoval vždy plné krásných ryb. Jakoby na jeho práci leželo podivuhodné požehnání, které pocházelo od malého šedivého mužíčka, který se každý den na jezeře zjevoval, z loďky do sítí poskakoval, jakoby do nich ryby vábil.
Když rybářovi synové vyrostli, museli s ním vyplouvat na rybolov; a šlo to po řadě, každý den jeden.

Jedna žena šla se svou dcerou a pastorkyní přes pole žnouti obilí. Tu najednou přichází dobrotivý Bůh v podobě ubohého žebráka a žen se na cestu do vsi ptá. Matka i její dcera mu posměšně pověděly, ať cestu sám hledá, ale hodná pastorkyně mu cestu ukázala, dokonce s ním kousek šla.
Bůh se na nehodné ženy rozhněval a tak zařídil, že jejich tváře zhrubly, staly se černé jako noc a ošklivé jako hřích a a navíc jim ještě záda křivicí ohnul a narostl jim hrb. Ale té hodné pastorkyni tři přání slíbil splnit.

Dávno již tomu, žil jednou jeden král, jehož moudrost byla známa po celé zemi. Nic mu nezůstalo utajeno, a tak se zdálo, že nějaké tajemné síly mu nosí zprávy po větru. Ten král měl jeden zvláštní zvyk. Každé poledne, když byla tabule prostřena a byl sám, musel jeden věrný sluha přinést ještě jednu mísu. Ta mísa však byla vždy přikrytá a ani ten sluha sám nevěděl, co je uvnitř, a nevěděl to žádný člověk, neboť král ji otevřel vždy, když byl úplně sám.

Byla jednou jedna válka, a když ta válka skončila, bylo mnoho vojáků domů propuštěno. A tak byl propuštěn i Bratr Štístko a jako žold neobdržel nic jiného než malý bochníček vojenského komisárku a čtyři krejcary. S tím táhl světem.
Svatý Petr proměněn v žebráka seděl u cesty, po které právě Bratr Štístko přicházel, a almužnu po něm žádal.

Byl jednou jeden muž a ten měl osla, který mu trpělivě léta nosil pytle do mlýna. Ale nyní síly oslovi ubývaly a k práci se už více nehodil. Tu začal pán přemýšlet, že osla nechá utratit. Ale osel zpozoroval, že jeho pán má něco ošklivého na mysli, a tak utekl a vydal se cestou na Brémy, že se tam stane muzikantem. Šel chvíli a uviděl loveckého psa, jak na leží cestě a žalostně vyje."Proč tak naříkáš, Chytane?""Ach, odpověděl pes: "protože jsem starý, den ode dne slábnu, a na lovu nejsem k ničemu a pán mě chce zastřelit, tak jsem utekl, ale kdo mi teď dá najíst?""Víš ty co?" řekl osel: "pojď do Brém a taky se staň muzikantem. Můžeme společně hrát, ja hrají na loutnu a ty můžeš tlouci do bubnů."S tím byl pes srozuměn, a tak pokračovali spolu. Nešli dlouho a uviděli na cestě sedět kočku, která se tvářila jako tři dny špatné počasí."Copak ti přelítlo přes noc, Mourovatá?" zeptal se osel."Jak mohu být veselá, když jde o život?", odpověděla kočka: "Jsem stará, zuby mi trnou, raději sedím u pece a předu, než lovím myši.

Podzimní dny přišly neočekávaně náhle - jednoho dne ráno. Listy se začaly zbarvovat do červené, oranžové a žluté, vítr vanul mírně severní a ochladilo se. Ještě včera by se malý Bartoloměj koupal v jezeře a opaloval na sluníčku. Ale dnes už ani pomyšlení na něco takového. Zalezlý v postýlce ležel už od rána, ani chobot se mu vystrčit nechtělo.
Přišel čas stěhování, doba, kdy se všichni sloni houfují na hřišti pro sloní kopanou. Doba, kdy pořádně protáhnou své uši, rozběhnou se, a pak zamávají a už letí vstříc slunci a teplu. Malý Bartoloměj měl letos letět poprvé.