Krásné jsou dívky v hlavním městě, jen jedné se však nevyrovná žádná z nich. Tak jako mezi hvězdami Jitřenka, zářila mezi všemi dívkami Uršula. Leckterá dívka či mladá žena kvůli ní tajně plakala, protože všichni mládenci se jen kolem ní točili a ona je škádlila a koketovala s nimi. Dokázala si je omotat kolem prstu, šibalsky se usmívat, sladce s nimi hovořit. Také rodičům a starším lidem se uměla vlichotit. Všechny dlouho vodila za nos.

Jednou v neděli odpoledne se konal na náměstí u řeky ples, na který se těšila mládež z celého města. Na Starém rynku pod zelenou lípou trubky a housle vyhrávaly a všichni se skvěle bavili. Královnou plesu byla Uršula, přestože nechtěla s nikým tančit. Všichni mládenci ji prosili o tanec, ale ona je odmítala, stále si vymýšlela nové výmluvy.

Odbila sedmá hodina, slunce začalo zacházet za veliký mrak, když se Uršula rozhodla, že přece jen bude tančit. Rozhlíží se, vybírá tanečníka, až u jednoho stolu zahlédne urostlého mladíka, kterému pod sluncem není rovno. Touží se s ním zatočit v kole, vrhá na něj zamilované pohledy.

Pěkný mládenec se k ní přiblíží a požádá o tanec se slovy:“ Milá Uršulo, chtěla by sis se mnou zatančit? Slyšel jsem o tvojí kráse až tam v bílém Turecku, kde se vlévá Sáva do Dunaje. Přišel jsem si pro tebe. Chtěla bys jít se mnou?“ To řekl a hluboce se uklonil.

Dívka se sladce usmála: „Ještě jsem dnes netančila, čekala jsem na tebe. Rychle mi podej ruku, než slunce zajde.“ Mladík jí podal ruku, jejich nohy se rozletěly po parketu, jako by měly křídla. Točili se spolu, jako by ani těla neměli, tančili, jako by je vítr nadnášel.

Když to viděli ostatní, strnuli, hudba přestala hrát. Přihnaly se černé mraky, strašlivě zahřmělo, zvedl se hrozný vítr a vody začaly šumět, až všem hrůzou vstávaly vlasy. „Neboj se, Uršulo, hromů, neboj se šumění mých potoků, neboj se mé vichřice. Pojď rychle, už je pozdě,“ pobízel dívku její nápadník.

„Ach, chviličku postůj, můj milý tanečníku, ať si oddechnu, ať si moje nohy odpočinou,“ prosí dívka. A ženich zase naléhá: „Daleko je do Turecka, kde se bystrá Sáva vlévá do Dunaje. Vlny tě prosí, rychle pojď!“ Při těch slovech tančí dál, stále blíž k řece a mizí ostatním z očí. Na břehu řeky se třikrát zatočí, voda zašumí a oba navěky zmizí ve vlnách.

www.spolecnecteni.com

Podle balady France Prešerena, básníka slovinského národního obrození
Napsala Alena Vorlíčková
Ilustrovala Magda Štajnerová