V jedné vesnici v pěkném domku žila mladá rodina. Jednoho dne hnětla matka těsto na chléb. Malý synek se k ní rozběhl, že bude pomáhat. Spíš překážel, než pomáhal, malými prstíky do všeho píchal. „Běž, ty ježku!“ křikla matka.

V těch časech se stávaly zázraky mnohem častěji než dnes. A tak se stalo i tenkrát. Když matka oslovila synka Ježku!, proměnil se ve skutečného ježka s bodlinami.

Pro malé pichlavé zvířátko nebylo v domě místo. Proto odešel ježek do lesa, tam si pod vykotlanou hruškou vyhrabal díru a v ní přebýval sedm let.

Za tím lesem stál knížecí zámek. Jednoho dne se kníže vypravil na lov a v lese zabloudil. Dlouho hledal cestu zpátky a nemohl najít. Přepadly ho chmury a on se utr-mácený posadil právě pod ježkovu hrušku.

Kníže odpočívá pod hruškou a ježek si začne vesele pískat. „Co ty, ježku,“ ptá se kníže, „proč jsi tak veselý?“

„Můžu se radovat,“ odpoví ježek, „protože dobře vím, že bez mojí pomoci se z lesa nedostanete.“

„Jakže? Ty znáš cestu z lesa?

„Doprovodím vás do vašeho zámku, když mi dobře zaplatíte, pane kníže!“ „A co si přeješ za odměnu?“ „Jednu z vašich dcer,“ odpověděl malý ježek. Dlouho se dohadovali, ale nakonec kníže souhlasil, protože viděl, že se z hlubokého lesa sám nedostane. Na druhý den Janek-ježek spěchal k zámku. Před bránou začal volat: „Dobré jitro! Dobrý den! Dnes mám být za dobrý skutek odměněn. Dejte mi jednu z princezen!“

Kníže už všem doma pověděl, co se stalo a co mají dělat, když přijde ježek. Stráže rychle zavřely zámecká vrata, služebnictvo otevřelo okna a kníže s princeznami pozorovali, co bude ježek dělat.

Na zámeckém nádvoří se procházel veliký kohout. Když ho Janek-ježek spatřil, skočil mu na hřbet. Kohout se tak lekl, že vyletěl rovnou na okno, v kterém byly vyloženy knížecí dcery.

„Dobrý den, krásné princezny!“ pozdraví ježek dívky milým hlasem. „Teď se rychle rozhodněte, která si mě vezme za muže!“ „Já si vezmu jedině knížete, jak bych si mohla vzít ježka!“ křikne nejstarší dcera rozzlobeně. „Já čekám na krále, na nikoho jiného!“ směje se druhá. „Já si tě vezmu za muže, protože jsi zachránil mého otce,“ řekne klidně nejmladší.

Kníže nechá zapřáhnout jiskrné koně do nejkrásnějšího kočáru. Nejmladší dcera nevěsta si sedne dovnitř a vezme svého ženicha na klín do sukně. Tak odjedou na svatbu do kostela. Když spolu předstoupí před oltář, ježek se otřese a před svědky se promění ve švarného mládence.

Starší sestry zezelenaly závistí při pohledu na pěkného ženicha. „Jsi ještě moc mladá na vdávání, nech ho mně!“ přemlouvá nejstarší sestra. „Já si ho vezmu. Ty jsi ještě dítě,“ praví druhá.

Nato Janek zvesela obejme svoji mladou nevěstu a řekne: „Tys mě vysvobodila z ježčí kůže. Tebe si vezmu za ženu, nechci žádnou jinou!“

Napsala Alena Vorlíčková

Ilustrovala Petra Antonovová