Jednoho odpoledne u moře pásl pasáček stádo krav, koz a ovcí. Bylo velmi horko a slunce nemilosrdně pálilo, když uviděl tři nádherné dívky spící v trávě. Vůbec ho nenapadlo, že by to mohly být víly. Ležely klidně a na první pohled sladce spaly.

Pasáček si pomyslel, že by je polední slunce mohlo spálit. Aby je ochránil před letním žárem, vylezl na nejbližší lípu a nalámal větve, které umístil do země kolem dívek.

Víly se za chvíli probudily a divily se: „Kdo byl tak milý, že nás tu zastínil před slunečními paprsky?“ Ve skutečnosti dobře věděly, kdo je zachránil před sluncem. Celou dobu nespaly, ale pozorně sledovaly veškeré pasáčkovo počínání.

Víly měly překrásné dlouhé vlasy, které jim zářily jako ryzí zlato. Pasáček se lekl a chtěl utéct. V okamžiku byly u něho. Ptaly se, co by chtěl za to, že byl na ně tak hodný. Pasáček byl velmi skromný a nepřál si nic. Nabízely mu mošnu zlaťáků, ze které by nikdy neubývalo. Pasáček vzácný dar odmítl.

Víly poznaly jeho dobrotu, laskavost a nezištnost. Za odměnu mu daly pár oveček. Na rozloučenou mu řekly: „Až budeš večer hnát stádo domů, budeš od moře slyšet vyzvánět zvony. V žádném případě se neohlížej.“

Rozloučily se a odešly. Pasáčkovi v té chvíli došlo, že to nebyly obyčejné dívky, ale víly.

Slunce začalo zacházet za kopec a světla ubývalo. Pasáček se vracel domů, a čím blíže byl, tím hlasitější zvonění slyšel za zády. Zapomněl, co mu víly poručily. Ohlédl se a spatřil spoustu ovcí, koz a krav, jak vycházejí z moře a následují jeho stádo.

V tom okamžiku, kdy neposlechl vílí rady a ohlédl se za sebe, se vše ztratilo. Obrovské stádo přestalo vystupovat z moře na souš, zůstala jen původní zvířata.

Kdyby pasáček víly poslechl a neotočil se dozadu, měl by ohromné bohatství. On však toho vůbec nelitoval, byl spokojený s tím, co má. Dokonce pár zvířat, co mu víly daly, rozdělil mezi své sousedy.

 Napsala Alena Vorlíčková Ilustrovala Tereza Vlková