Kdysi dávno žil jeden milý chlapec, kterého vychovávala slepá babička. Když vyrostl, začal si hledat práci a podařilo se mu najít službu na lodi. Život na moři byl velmi těžký, mládencovi kamarádi se mohli chlubit svým skromným majetkem, on ale neměl vůbec nic.
   Jednou si babičce postěžoval, že se mu námořníci posmívají kvůli chudobě. Babička  beze slova vstala od stolu a odešla z místnosti. Když se vrátila, nesla v rukou mlýnek. Postavila ho před chlapce a vysvětlila mu: "Toto je čarovný mlýnek. Když mu rozkážeš: ´Mlýnku, mlýnku, mel, mel, lesklé penízky mi namel!´, budou z něj padat zlaté mince. Když rychle řekneš "Mlýnku, mlýnku, zastav se, zlaťáků už dost je", mlýnek přestane.

Žila jednou chudá matka, která se svým synem bydlela v dřevěné chatrči na kraji lesa. Starala se doma o krávu, která jim dávala mléko, syn sbíral v lese jahody a lesní plody a přinášel domů chrastí, aby měli v zimě doma teplo.

Když se jednou opět potuloval po lese, zahlédl v křoví past na zajíce. V ní se zmítala mladá kachna. Chudinka sebou házela a snažila se osvobodit ze železného sevření, bohužel se jí to nedařilo. Chlapci se kachny zželelo, přistoupil k ní a osvobodil ji. V tom okamžiku k němu kachna promluvila.

Kdysi dávno žil mladý kníže. Chtěl se oženit, ale neznal žádnou vhodnou dívku. Jednoho dne se dozvěděl, že jakýsi král má ve své zahradě kouzelný pomerančov-ník. Když rozkrojí jeho plod, najde v něm překrásnou pannu.

Vypravil se do světa a hledal cestu k zázračnému stromu. Za městem potkal stařenku, která se ho zeptala: „Kampak ses vypravil, mládenče?“ Kníže odpověděl: „Jdu k jednomu králi. Slyšel jsem, že má ve své zahradě kouzelné pomeranče. Když se přepůlí, rázem se objeví nádherná dívka.

V jedné vesnici v pěkném domku žila mladá rodina. Jednoho dne hnětla matka těsto na chléb. Malý synek se k ní rozběhl, že bude pomáhat. Spíš překážel, než pomáhal, malými prstíky do všeho píchal. „Běž, ty ježku!“ křikla matka.

V těch časech se stávaly zázraky mnohem častěji než dnes. A tak se stalo i tenkrát. Když matka oslovila synka Ježku!, proměnil se ve skutečného ježka s bodlinami.

Na podzim se posmíval smrk lípě, že ztratila listí a zůstala holá.
Lípa mu na to odpověděl: „Moje listy jsou široké a veliké, a tak vytvářejí v létě příjemný stín. Když si ke mně sedne unavený poutník, ochladí se a odpočine si. Když je pak den ode dne chladněji a poutníci už nevyhledávají stín, listy už nepotřebuji, a proto odpadnou.
Tvoje stále zelené jehličí není k ničemu ani v létě, ani v zimě, protože jsou tak úzké, že nevytvářejí stín, ve kterém by si mohl znavený pocestný odpočinout.“
Smrk jen zahanbeně mlčel.

Autorkou obrázku je Zuzana Zikudová z Písku, které je 7 let.

Napsala Alena Vorlíčková

Ilustrovala Jana Klečková

Chudá dívka neměla ani otce, ani matku. Jednou při zametání našla stříbrný peníz. Za tu minci si koupila košíček a šla sbírat jahody. V lese ji zastihla noc. Děvče převrátilo košíček a vlezlo si do něj, aby přenocovalo. Najednou přiletěl motýl a ptal se, zda smí pod střechu.

Dívka odpoví: „No tak vejdi, pro tebe tu ještě kousek místa je.“ Jakmile je motýl uvnitř, přiskáče veverka, zaťuká a ptá se: „Kdo je tam uvnitř?“

Děvče odpoví: „Já, děvenka chudinka a motýlek snílek.“

Také veverka poprosí o nocleh, dívka ji pozve dál: „No tak pojď ještě i ty dovnitř, trošku se přimáčkneme.“

 Jednoho odpoledne u moře pásl pasáček stádo krav, koz a ovcí. Bylo velmi horko a slunce nemilosrdně pálilo, když uviděl tři nádherné dívky spící v trávě. Vůbec ho nenapadlo, že by to mohly být víly. Ležely klidně a na první pohled sladce spaly.

Pasáček si pomyslel, že by je polední slunce mohlo spálit. Aby je ochránil před letním žárem, vylezl na nejbližší lípu a nalámal větve, které umístil do země kolem dívek.

     Jeden král měl krásnou dceru. Po celé zemi hledal pro ni ženicha, nikdo nechtěl totiž princeznu za ženu, i když byla bohatá a dostala by věnem zámek a devět vesnic. Široko daleko si lidé vyprávěli, že královská dcera je čarodějka.

    V té době žil v malé vsi u řeky převozník. Byl mladý a svěží jako jitro, krásný jako slunce, chudý jako všichni převozníci. K němu přišel zámecký pán a nabídl mu svoji dceru za ženu se slovy:

Krásné jsou dívky v hlavním městě, jen jedné se však nevyrovná žádná z nich. Tak jako mezi hvězdami Jitřenka, zářila mezi všemi dívkami Uršula. Leckterá dívka či mladá žena kvůli ní tajně plakala, protože všichni mládenci se jen kolem ní točili a ona je škádlila a koketovala s nimi. Dokázala si je omotat kolem prstu, šibalsky se usmívat, sladce s nimi hovořit. Také rodičům a starším lidem se uměla vlichotit. Všechny dlouho vodila za nos.

Kdesi v horách se nacházely tři zázračné věci. V skrytém údolí stál strom - dole mohutný buk, uprostřed silný dub a nahoře pak vysoká a tenká bříza. Bříza byla zahalená bílým obláčkem, takže nebyla ze země ani vidět.