Tak byl jeden mladý král a ten rád jezdíval do lesa na lov. Jedenkrát, když již od rána do poledne po lese honil, dostal velikou žízeň, ale nebylo nikde potoku ani žádné studánky viděti, aby se napil. A když už dlouho celý zarmoucený po tom lese chodil a nevěděl, jak žízeň uhasiti, přišel tu nenadále k jedné jabloni a na ní viděl tři zralá pěkná jablka. Byla dopolou červená jako brunát a odpolou žlutá jako vosk, až se na ně hleděti chtělo.

„Hmm,“ hútal si raz vlk, ako je to dobre tým ľuďom! Dočím nás bosých honia, nedoráňajú si nohy o skáľa a drvia, lebo ich majú obuté. Ale prečo by som ja tiež nemohol mať čižmy?'

Poď on k čižmárovi na pokraj inku dediny, akoby len k svojmu susedovi; mohol smelo, bo chudobný čižmárik nemal iba jedného vyhladovaného krivého psíka a ten nezabrechal, utiahol sa radšej pred vlkom za chlievce.

Jedna žena šla se svou dcerou a pastorkyní přes pole žnouti obilí. Tu najednou přichází dobrotivý Bůh v podobě ubohého žebráka a žen se na cestu do vsi ptá. Matka i její dcera mu posměšně pověděly, ať cestu sám hledá, ale hodná pastorkyně mu cestu ukázala, dokonce s ním kousek šla.
Bůh se na nehodné ženy rozhněval a tak zařídil, že jejich tváře zhrubly, staly se černé jako noc a ošklivé jako hřích a a navíc jim ještě záda křivicí ohnul a narostl jim hrb. Ale té hodné pastorkyni tři přání slíbil splnit.

V jednom hlubokém lese bylo velké jezero, u kterého žil rybář se svou ženou. Bůh jim daroval pět synů, jednoho krásnějšího než druhého.
Každý den, sotva se rozednilo, vyjel rybář na moře, rozhodil svoje sítě a večer je vytahoval vždy plné krásných ryb. Jakoby na jeho práci leželo podivuhodné požehnání, které pocházelo od malého šedivého mužíčka, který se každý den na jezeře zjevoval, z loďky do sítí poskakoval, jakoby do nich ryby vábil.
Když rybářovi synové vyrostli, museli s ním vyplouvat na rybolov; a šlo to po řadě, každý den jeden.

Kdysi dávno žil mladý kníže. Chtěl se oženit, ale neznal žádnou vhodnou dívku. Jednoho dne se dozvěděl, že jakýsi král má ve své zahradě kouzelný pomerančov-ník. Když rozkrojí jeho plod, najde v něm překrásnou pannu.

Vypravil se do světa a hledal cestu k zázračnému stromu. Za městem potkal stařenku, která se ho zeptala: „Kampak ses vypravil, mládenče?“ Kníže odpověděl: „Jdu k jednomu králi. Slyšel jsem, že má ve své zahradě kouzelné pomeranče. Když se přepůlí, rázem se objeví nádherná dívka.

Žil raz chudobný želiar s dvoma synmi vo veľkej biede. Čo ako starostlivo obrábal svoj kúsok prenajatého poľa, nedalo mu chleba pre tri lačné hrdlá. A kdeže by mu ešte zvýšili aj peniaze na nájom? Zlý gazda žiadal veru vysoký nájom od biedneho želiara.

Raz prišiel čas rátania. Úbohý želiar nemal ani groša a tŕpol hrôzou pred gazdom. Sám si netrúfal poprosiť ho, aby mu pozhovel, nuž poslal k nemu syna.

Krásné jsou dívky v hlavním městě, jen jedné se však nevyrovná žádná z nich. Tak jako mezi hvězdami Jitřenka, zářila mezi všemi dívkami Uršula. Leckterá dívka či mladá žena kvůli ní tajně plakala, protože všichni mládenci se jen kolem ní točili a ona je škádlila a koketovala s nimi. Dokázala si je omotat kolem prstu, šibalsky se usmívat, sladce s nimi hovořit. Také rodičům a starším lidem se uměla vlichotit. Všechny dlouho vodila za nos.

Před dávnými časy žil jeden krejčík a ten měl tři syny a jednu jedinou kozu. A ta koza, protože je všechny živila svým mlékem, musela mít dobrou pastvu. Každého dne ji na nejlepší pastvu vodili jeden po druhém krejčíkovi synové.

Žil - byl jeden rybář. Ten rybář byl chudý. Žil se svou ženou v malé chaloupce. Každý den vyplouval rybář na moře a chytal ryby. I dnes vzal rybář sítě a šel k moři. "Když nic nechytíš, domů se nevracej!" volala na rybáře jeho žena. A tak rybář šel.Slunce svítilo a moře bylo klidné. Rybář hodil sítě do moře a čekal. Čekal dlouho. Až v poledne se v síti zatřpytila malá rybka. Byla to zlatá rybka.
Rybář ji vytáhla z vody a rybka povídá: "Dobrý den, rybáři. Já jsem zlatá rybka. Jsem dcera mořského krále. Pusť mě zpátky do moře. Splním ti tři přání." 

Bol jeden bača; a keď bol bačom, musel bývať aj vysoko na horách na salaši. Keď odvaril, syr i žinčicu do

komory odpratal a zamkol, prepustil tak niekedy kolibu dajednému z ovčiarov varovať a sám si ešte zašiel za

ovcami zapískať na píšťalke, podívať sa okolo po horách a dolách, i po tom širokom belastom nebi.