Žijeme v době, kdy slovo ekologie získalo znaménko nepostradatelnosti. Není dne, aby se neobjevilo ve sdělovacích prostředcích, mnohokrát se použije v odborných i laických konverzacích. Etymologie slova (z řeckého oikos) vypovídá, že se jedná o vědu popisující

náš „domov“ v nejširším slova smyslu. Nejen starostlivou péči o náš domov, ale zároveň

i hlubší poznání zákonitostí, které jej utvářejí.

V centru ekologie stojí člověk, tvůrce tohoto domova, a jeho činnost v kladném i záporném smyslu. Tato skutečnost jakoby na prvním pohled unikala v běžném používání slova ekologie. Pod tímto termínem se skrývá mnohovrstevnatý, značně kolísavý význam, odkazující na skutečnosti zdánlivě mimolidské, na procesy odehrávající se v přírodě. Například se velmi často hovoří o vztazích mezi jednotlivými ekosystémy nebo o vztazích uvnitř jednotlivých ekosystémů. V tomto podání je ekologie v prvé řadě oborem přírodovědným a klade si za cíl studovat vztahy a procesuální zákonitosti mezi neživou přírodou a živými systémy v jejich bytostné sounáležitosti, v jejich ekologických vazbách. Dílčí přírodovědné poznatky, které lze charakterizovat jako ekologické, se vrší v pyramidě poznání do závratných výšek. Udivují nás souvislosti kdysi netušené a fakta dříve neznámá, například zvýšený počet určitého živočišného druhu, což je způsobeno ne právě evidentními příčinami – třeba administrativním rozhodnutím v konzervárenském průmyslu. Pročítáme-li vědecká i popularizační pojednání o ekologickém znečišťování nebo devastaci přírody, vstávají nám hrůzou vlasy na hlavě. K takovým ekologickým katastrofám, které narušují rytmicitu přírodního dění, dochází velmi často. K velkým: rozlomí se tanker a rozlitá nafta ničí spousty vody a tisíce metrů pobřeží. K menším: z průmyslového

zařízení „omylem“ vyteče do řeky jedovatá sloučenina. K relativně malým: někdo zcela zbytečně porazí strom. Všechny podobné katastrofy jsou nakonec dílem člověka.

Vztah příroda – člověk je výsledkem historického pohybu a civilizačního pokroku.

Stačí domyslet skutečné příčiny, které zdůvodňují vznik ekologie jako mezivědního oboru, slučující do většího rámce jednotlivé poznatky o vzájemných vazbách živých a neživých systémů na zeměkouli. Se vzrůstajícím pokrokem lidstvo začalo využívat přírodu, ale také ji přetvářet v prostředí více či méně umělé – vytvořené lidskou prací. Velkoměsto je toho nejhmatatelnějším důkazem. Průmyslové komplexy v přírodě, kdysi dotčené pouze zemědělstvím – příkladem druhým. Zprůmyslňování zemědělství a jeho chemizace – příkladem třetím.

Když francouzský filozof René Descartes (1596-1650) hovořil o člověku jako o bytosti, směřující k tomu, stát se pánem a vlastníkem přírody, jistě netušil, jak složité problémy s sebou tento civilizační trend přinese. Vedle nepopiratelných výhod pokroku se ukazují i nevýhody, vedle aktiv i pasivní bilance.

Z toho celkem jednoznačně vyplývá, že v centru ekologie stojí člověk. Také proto to byl člověk, který ekologii jako vědu založil, rozpracoval. Měl by ji pěstovat hlavně proto, aby se v dalším svém jednání vyvaroval činů, o nichž je zřetelně prokázáno, že nemají kýžené výsledky. Člověk si uvědomuje, že nemůže být pánem tvorstva ani přírody, že je pouze součástí přírody a to ne tou nepostradatelnou. Vývoj jasně ukazuje, že příroda existovala dávno před tím, než vznikl tvor – člověk.Ekologie není jen velkým souborem poznatků o vzájemné propojenosti všeho se vším.

V prvé řadě je disciplínou lidského myšlení a jednání, poznává vztah člověka k životnímu prostředí:

Jak člověk své prostředí formuje, tak je následně tímto prostředím formován!

Ekologie vystupuje jako věda o přírodních dějích v životním prostředí a v takovém pojetí se příroda jakoby objektivizovala v myšlení člověka a oddělila od jeho bytí. Ekologii bychom měli charakterizovat jako disciplínu společenskovědní.

Sledujeme-li jakýkoliv živočišný druh v jeho zasazenosti do přírody, konstatujeme, že svou činností se pokouší měnit nebo dotvářet své životní prostředí ke své existenci. Neuvě-řitelnou bohatost vztahů organismů s prostředím dokazuje etologie. Tato vzájemná výměna, charakteristická pro vztah neživé a živé přírody, se však u člověka projevuje v odlišnosti

co do množství a kvality. Tři rysy vztahu k prostředí jsou pro člověka charakteristické:

1) rozsah činnosti a vztahů

2) vědomí vykonávaných aktivit

3) schopnosti a technologie

Životní prostředí ovlivňuje člověka nejen chemickou skladbou a svým fyzikálním povrchem, ale také psychologicky. Človek interpretuje prostředí, dává mu význam, který je podmíněný sociálním, kulturním a historickým vývojem.