Jednou domov opustili

kozel, kohout, kočička.

Šli celý den, nespatřili

cestou ani človíčka.

Pořád stejnou notují,

na lidi si stěžují.

 

„Kykyrý, kykyrý,

nač mám vstávat ve čtyry?“

 

„Mňouky mňou, mňouky mňou,

už nás trápit nebudou.“

 

„Mée mé, mée mé,

s lidmi už být nechceme!“

 

„V lese najdem živobytí,

kočička si ptáčky chytí,

kohout jádry bude živ

a ten kozel najde trávy,

ještě lepší nežli dřív.

Nic nás v cestě nezastaví,

kykyrý, mňou, mée mé,

lidem smát se budeme.“

 

Večer nemohli už zpátky,

les se zavřel za zvířátky.

 

Les je v noci jako živý:

vítr učí mluvit dříví,

měsíc houby cvičí v tanci

a na zádech svatojánci

hvězdy z nebe snášejí.

 

Je jim čím dál smutněji.

A jak jdou

lesem, tmou,

levá, pravá,

přední, zadní –

pozor, kozle, neupadni!

 

Na zvířátka padá strach,

našlapují po špičkách,

ale nemohou už zpátky,

před zvířátky, za zvířátky

černé lesy, tma a tma.

Kdopak se tu vyznat má!

 

„Mée mé, mée mé,

sotva ten les přejdeme!“

 

„Kykyrý, kykyrý,

budem z lesa ve čtyry!“

 

„Mňouky mňou, mňouky mňou,

řeči nikam nevedou.“

 

A jak jdou

lesem, tmou,

levá, pravá,

přední, zadní –

pozor, kozle, neupadni!

 

Vtom probleskla houštím záře,

zajásala zvířátka:

„Cesta lesem překrátká,

budem zas mít hospodáře!“

 

Došli k staré chatrči,

z okének se světlo lije.

Kozel všechny odstrčí,

on chce vidět, kdo tam žije,

kočka také, kohout též:

„Počkej, vždyť mne zamáčkneš!

Kykyryký! Mée mé!

Zacláníš mi! Né a né!“

 

Jeden druhého tu šidí,

ale kohout první vidí…

Vidí, jak tam ve světnici

v karty hrají loupežníci,

bum!

 

Sedma k sedmě,

osmá k osmě,

já teď nesu,

eso k esu,

bum,

bum,

bum!

 

A tak hrají,

dupou, křičí –

o podkovu,

o káču,

o záplaty,

o jehličí,

bum,

bum,

bum!

 

Vtom zamečel kozel, hráči

vyskočili ze židlí,

ze dveří se strachy tlačí,

vždyť tam v okně zahlídli

hrozné zvíře: má tři hlavy,

jedna meči,

druhá mňouká

a ta třetí kokrhá –

 

utíkejme,

utíkejme,

než nás všechny roztrhá!

 

Utíkají, les je žene,

s nimi karty rozházené,

karty, káča bláznivá,

divé houby v patách mají,

utíkají, klopýtají,

kolem všechno ožívá,

pařezy je spolknout chtějí,

houby už je dohánějí,

už je mají – ještě krok…

 

A tu loupežníci – skok,

skok a skok a přes potok,

 

Už jsou z lesa za potokem,

oddychují, jdou jen krokem,

už mají dost lesa, pranic,

zpátky nevrátí se zanic.

 

A zvířátka přes kořeny

dál žene les naježený:

 

„Mňouky, mňou, mňouky, mňou,

světýlka nás zavedou!“

 

„Mée mé, mée mé,

že jim neutečeme?“

 

A tu kohout vesele

překřičel své přátele:

 

„Kykyrý, kykyrý,

je tři čtvrtě na čtyry!“

 

Svítá, svítá, za chviličku

vesele jdou po sluníčku,

levá, pravá, přední, zadní,

pozor, kozle, neupadni –

mezi poli, v ranní záři

vracejí se k hospodáři.