Šel tatínek do lesa,

že si kloučka vytesá.

Pařízek si našel v lese,

tesal, řezal: najednou

kořínky se nadzvednou

a pařízek rozběhne se.

Domů s tatínkem si kráčí,

tatínek mu sotva stačí,

maminka se raduje,

chtěla kloučka, už tu je.

Pekáč buchet upekla mu,

na zem ustlal mu slámu.

Radují se, zpívají,

Otesánek jí a jí

a najednou rozhlédne se,

zívne, na mámu se třese.

„Sněd jsem talíř s buchtami

a teď se dám do mámy,

hamy, hamy, ham -

pak sním pekáč s kuřaty

a pustím se do táty,

lidi, to se mám!“

Máma stojí celá bledá,

ale táta - ten se nedá:

„Přines mámě, Otesánku,

vody v malovaném džbánku,

umyje tě, učesá,

půjdem zpátky do lesa.“

Otesánek řízy, řízy,

řeže dříví z mladé břízy,

řízy, řízy, říz -

ty víš dobře, milá pilo,

proč mu tolik vytrávilo

u zelených bříz.

A když už se v lese šeří,

běží s tátou na večeři.

„Mámo, já bych jed!“

„Všechnos prve sněd“

„Udělej mi vdolečky.“

„Až sebereš drobečky.“

Otesánek droby sbírá,

chutnají mu, nevybírá,

než bys deset napočet,

převalí se, usne hned.

Druhý den ho táta budí,

Otesánka rosa studí,

do lesa však musí jít,

musí řezat řízy, řízy,

dříví z kropenaté břízy

a nesmí se zastavit.

A když už se v lese šeří,

běží s tátou na večeři,

neodmlouvá,  všechno sní,

dostal chleba, kousek sýra,

potom ještě drobty sbírá,

lehne si a dobře spí,

spí a spí a spí a spí.